Sestra Vlasta Chloupková
Zemřela 11. srpna 2011 v Chicagu. Naposled jsem s ní mluvila na sletu ve Fort Worthu. Znala jsem ji od prvního zájezdu ČOS na slet do Toronta v r. 1992. Přihrnula se a bez jakýchkoliv problémů koupila všem členům české výpravy (bylo nás kolem stovky) sletové teplákové bundy. Od té doby jsme měli možnost se s ní setkávat na všech sokolských akcích doma i za mořem.
Česky mluvila perfektně, ale pocházela z Jugoslavie, přesněji řečeno z české menšiny, žijící tam asi 200 let. V osmnácti ji (podle jejího vyprávění) poslal otec do Československa. „Češi jsou chytří, tam komunisti nepřijdou!“ Přišli – a Vlasta putovala dál, až skončila v Chicagu jako členka sokolské jednoty Tábor.
„Odkud vlastně jsi?“ „Ale to nemůžeš znát, to je taková malá vesnice!“ „No, já znám Jugoslavii docela dobře!“ „Z Velkých Zděnců!“ Klesla mi brada – „tam jsem já učila na škole a připravovala Daruvarské jaro!“ Znala jsem i velkou tělocvičnu v místní škole, kterou Vlasta postavila z vlastních prostředků, měly jsme dost společných známých a přátel. Když tak o tom přemýšlím, je skoro neuvěřitelné, jak se lidé z různých končin světa scházejí (a rozcházejí), jak sdílejí svoje myšlenky a navazují vzájemné vztahy.
Vlasta byla vzácný člověk, bylo možno se s ní sejít na všech sokolských akcích v USA i tady u nás. Nelitovala peněz, do posledních roků dokonce závodila v družstvu „starších dam“, jak tajně říkali této závodní kategorii členové českých výprav na sletech za mořem.
Podrobně o jejím životě a aktivitách by jistě mohli vyprávět chicagští sokolové – měli by o čem a jistě by to bylo podnětem k dalšímu zamyšlení – nejen o sokolské myšlence a příslušnosti k Sokolu, ale také o neznámém a přece velkém lidském osudu.
Kulatá, usměvavá tvář, tmavé oči, sesterství mnohokrát prokázané v praxi. Tak zůstává v mých vzpomínkách i ve vzpomínkách těch, kteří ji znali. Nelze pochybovat o tom, že její duše a srdce zůstávají s námi.
Jarina Žitná
Sestra Bohunka Břízová
„Život jsou housle,
ach, jen umět na ně hrát....“
Dne 29. července 2011 nás navždy opustila po krátké a těžké nemoci sestra Bohumila Břízová, náčelnice Sokola Hloubětín, místonáčelnice župy Jana Podlipného a pracovnice župy Barákovy.
V T. J. Sokol Hloubětín působila po celou dobu své cvičitelské práce. V letech minulých vedla postupně všechny ženské a žákovské složky. V plném nasazení pracovala jako cvičitelka III. tř. všestrannosti, kde vedla v posledních letech hodiny starších žen a také vypomáhala při ostatních hodinách jiných složek. Po obnovení Sokola se stala náčelnicí jednoty a tuto funkci vykonávala až do samého konce života.
Oddíl starších žen se pod jejím vedením scházel 1x týdně, ale tím aktivity její ani oddílu zdaleka nekončily. O víkendech se společně scházely s děvčaty z oddílu a zúčastňovaly se (nebo i přímo samy pořádaly) různé turistické, cvičební a kulturní aktivity. Jezdila s děvčaty společně na výlety, chodila do divadel, na vycházky, na dovolenou, trávily společného Silvestra. Její optimismus a umění dávat lidi dohromady byly obdivuhodné. Díky nejen této vlastnosti s ní cvičenky rády trávily společné chvíle i mimo tělocvičnu.
V jednotě vedla veškerou náčelnickou administrativu, ale byla také pravou rukou starosty a výboru při přípravě nejen valných hromady, ale i dalších aktivit a provozních záležitostí jednoty. Její neúnavná činnost přesahovala hranice činnosti jednoty i župy a posouvala se až k činnosti ve sboru žen v ĆOS, zejména v letech sletových. Pomáhala organizačně zajišťovat nácviky sletových skladeb žen - jak župní, tak celopražské. Zúčastňovala se jako dílčí organizátorka také župních soutěží všestrannosti, seminářů cvičitelů, župních a všesokolských sletů apod. Výčet jejích všech činností by byl jistě větší, bylo toho mnoho, v čem se angažovala.
Sestra Bohunka – takto jsme ji všichni oslovovali - působila v Sokole Hloubětín po celou svoji cvičitelskou dráhu, byla stěžejní osobností zejména mezi staršími cvičenkami, se kterými se zúčastňovala všech sokolských a župních sletů. Její práce byla vždy s ochotou prováděna jak pro župu Barákovu, župu Jana Podlipného i ČOS. Všichni jsme se s ní rádi setkávali a spolupracovali při sokolských akcích a také s ní trávili volné chvíle i mimo tělocvičnu. Nikoho nezklamala, ráda se s námi zasmála a byla nám všem spolehlivou oporou. Bude nám všem moc chybět - a jak řekl župní starosta při posledním rozloučení: „Říká se, že každý je nahraditelný – není to pravda, některé ztráty jsou nenahraditelné.“
Čest Tvojí památce!
Za tvoje sokolky Lenka Brandová
Ať srdce sténá, ať v něm vichry dují,
já prožitých dnů nelituji,
protože každý za prožití stál,
ať štědře dával, nebo štědře bral.
Až před hřbitovem budu jizvy měřit
láskou, v níž nepřestal jsem věřit,
neboť jsem nikdy nepřestal mít rád –
život jsou housle –
ach, jen umět na ně hrát!
(Jiří Havel)
Zemřel bratr Jan Waldauf
Do sokolského nebe odešla jeden z nejvýznamnějších postav sokolského hnutí v posledních desetiletích. Byl znám nejen jako čelný představitel Sokola Kanada, ale také jako autor monumentálních Dějin sokolstva, vydaných nedávno v Luhačovicích. Znali ho členové jednotlivých sokolských organizací v zahraničí i u nás doma v České republice. Prošel snad všemi sokolskými činovnickými posty, od náčelníka přes starostu, vzdělavatele, vydavatele sokolského tisku atd. Byl obecně váženou osobou, se kterou jsme se setkávali při různých příležitostech, měli jsme ho rádi a vážili si ho. Osobně nikdy nemohu zapomenout na diskuze, které jsme vedli na sokolských táborech kanadských dětí v Sokolském údolí nedaleko Chertsay. Tam jsem také ráda pozorovala jeho chování k přítomným dětem i způsob nácviku gymnastických sestav na příklad na hrazdě upevněné mezi stromy. Byl výborným teoretikem i praktikem a takových lidí není nikdy dost. Sám byl dobrým nářaďovcem a viděla jsem ho mnohokrát závodit ve své věkové kategorii.
Do Kanady emigroval po únoru 48. Ani před tím to asi neměl lehké. Narodil se 8. dubna 1929 v Nových Hradech. Rodina se později přestěhovala do Borovan, kde se stal jeho otec náčelníkem místní jednoty. Jenže to se stalo v době, kdy začínala druhá světová válka a sokolstvo se stalo vrcholně nebezpečnou organizací a tak s ní také hitlerovská moc jednala. Otec byl, zároveň s dalšími místními činovníky, zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau, kde se dočkal konce války, návratu domů a setkání se synem. Později se přestěhovali do Českých Budějovic, ale tam otec zemřel, zřejmě na následky věznění. Po příjezdu do Kanady se mladý Jan Waldauf stýkal pracovně i přátelsky s předními činovníky Sokola v emigraci, zapojil se do práce, ve které neúnavně pokračoval celá dlouhá léta, aby se mohl konečně vrátit po „sametové revoluci“ domů mezi své. Na sletu v r. 1994 cvičil prostná mužů mezi bratry své původní jednoty a župy – a bratři si toho vážili.
Janovu činnost a život v Kanadě by asi dokázali lépe popsat bratři a sestry v Kanadě – doufám, že to ještě udělají. Bratr Waldauf byl totiž sokolským činovníkem, který by mohl a měl sloužit dnešní mládeži jako příklad člověka, který to nikdy nevzdal, podlehl až docela nakonec zhoubné nemoci, která byla silnější než on.
Zdá se mi, že je nějak v poslední době těch úmrtí příliš. Odcházejí ti nejkvalitnější a nejlepší, kteří by si mohli právem říci, že svou část sokolského údělu a práce splnili. Přejme si, aby tak, jako my vzpomínáme a obracíme se na ně, jednou někdo mohl vzpomínat i na nás a aby shledal naši práci a náš život dobrým!
Jarina Žitná
(Materiály k článku poskytla sestry Oťka Týmalová, okol České Budějovice)